Na krajinu už padal soumrak, když se desetiletá dívka probudila. Pomalu otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Neviděla nic, než čtyři stěny bílé místnosti a kamery, které ji pozorovaly z každého rohu. Pak spatřila něco, co se zdánlivě podobalo dveřím, ale prozatím byla tak otupělá, že od sebe nedovedla pouhým okem rozlišit různé odstíny bílé barvy.

Znovu si položila hlavu na polštář a po chvilce zaslechla tiché zaskřípění. Úplně jinak, než by si vůbec kdo mohl představit se vchod otevřel dokořán a jakmile do místnosti vešla osoba, zase se zavřel.

"Co ode mě chcete?" Zeptala se znovu dívka a zvedla hlavu. Spatřila ženu, která působila vskutku uklidňujícím dojmem. Měla vlasy tmavě hnědé, dlouhé pod ramena a rovněž tmavé oči. Usmála se.

"Jak se cítíš?"

"Jak se asi může cítit holka v mé situaci? Kdo jsem, kde jsem se tu vzala? Co tu dělám? Proč mě nepustíte ven?" Křikla, avšak věděla, že nemá cenu odporovat, nebo říkat něco, co se nemá. Tušila, že jí to k ničemu nebude.

"Já se jmenuji Madeline a ty jsi Keity."

"Jak dál?"

"K čemu mě potřebujete?"

"To už ti vysvětlí někdo jiný," odpověděla Madeline a pokynula rukou k jedné z kamer.

Dveře se znovu otevřely a tentokrát do místnosti vešli žena a muž.

"Dobře, nechám vás tu o samotě. Keity, tohle jsou tvoji adoptivní rodiče, Michael a Nikita. Nikita tě celou Sekcí za chvíli provede a řekne ti co budeš potřebovat pro svůj život tady a ty ostatní podrobnosti. Nikito, víš co je a co není důležité."

Nikita kývla a dívala se, jak Madeline pomalu odchází.

Keity vstala. "Tak co ode mě chcete, řeknete mi to konečně někdo?"

Žena kývla hlavou, "je čas jít ven, Michaele, půjdeš s námi?"

"Zvládnete to samy"odpověděl Michael, obrátil se a odešel.

"Je trochu zvláštní," řekla Nikita "pracuje v Sekci necelých sedm let a nikdo se v něm nevyzná. Na spoustu otázek odpovídá jen mlčením."

Chodba, do které vstoupily, byla mnohonásobně větší, než místnost, ze které vyšly, a čím šly dál, tím měla Keity větší pocit, že je v dočista jiném světě. Ve světě přístrojů, počítačů a jiné nejmodernější techniky, ve světě dospělých lidí, kteří jí nebudou brát jako malé děcko, nýbrž jí vezmou mezi sebe.

"Jsme teprve na začátku. A ta část, kterou ti smím ukázat není ani zdaleka desetina Sekce. Pro běžné agenty je přístupné pouze první patro."

"Kolik má Sekce 1 pater?"

"Dvacet."

"Bylas někdy někde jinde, než tady?"

"Ne, nikdy."

"Co tam je, že se tam nesmí?"

"To je na tebe moc složité, zatím. Dozvíš se to časem, až u nás budeš nějaké ty roky."

"A to celý svůj život strávím tady?"

"Ne, normálně bys tu byla jen po celou dobu základního výcviku, a kvůli tvému věku ti Šéf ještě udělil výjimku a hned za pár dní tě pošle domů."

Teď to Keity chápala ještě míň, než před chvílí.

"Kam domů?" Zeptala se.

"Do bytu, kde budeme pro okolní svět žít jako rodina."

"Já, ty a… ten Michael?"

"Ano, přesně tak."

"K čemu to bude dobré?"

"Ty budeš normálně žít. Budeš chodit na gympl a tam se učit, budeš tam mít kamarády a prožiješ si život podle svého."

"Podle zákonů Sekce, chtělas říct."

"Začínáš to chápat. Až vyjdeš ze školy, tvůj život se ti trochu pozmění. Povýší tě a ty budeš v sekci trávit delší čas."

Dívka se zamyslela, "je problém tady přežít?"

"Na to se neptej."

"Proč si Sekce vybrala malou holku?"

"Keity prosím tě…"

"Tady se zabíjí, že?"

"Jak tě to napadlo?"

"Je to tak?"

"Všechno se dozvíš časem, teď ti představím Waltra."

Dívka kývla, neodvážila se odporovat. Už tušila, co se tady vlastně děje. Bude zabíjet a sama bude terčem.

"Ahoj," pozdravila žena. Oba dva jí odpověděli, ale zrak se jim při tom zastavil na Keity.

"Kdo je to?" zeptal se muž s prošedivělými vlasy a červeným šátkem kolem hlavy.

"Nový agent pro boj, Waltře." odpověděla a obě pozorovaly udivený výraz v jeho tváři. Nikita však neotálela.

"Co všechno znamená ta akce?" Zeptala se dívka.

"To se dozvíš jindy."

"Můžu si to tu prohlédnout?"

Waltr kývl, "samozřejmě." odpověděl a ona odešla za roh, kde narazila na vitrínu se zbraněmi.

"Tak o ní Šéf mluvil," zaslechla Waltra.

"Co je zač?" Vmísil se do hovoru Bircoff.

"Nevím toho o moc víc než vy. Michael říkal něco o jejích rodičích a taky o tom, že je duševně trochu vpředu. Oba jste viděli, že nemá strach, přestože si nic nepamatuje."

"Dokonale."

"Proč?"

"Nějakou dobu jí prý drželi, ale nešlo to, nespolupracovala by. Madeline říkala, že by zklamala hned v první akci."

"Takže jí Sekce vážně potřebuje? K čemu?"

"Kolik je jí let?"

"Bude jí jedenáct."

"To prožije mládí v Sekci?"

"Ne, Šéf to udělal tak, aby žila jako normální dítě. Já a Michael jí budeme dělat rodinu… v hřebčíně."

"Ty a Michael?"

"Ano, jako pár prý vypadáme věrohodně…"

"A proč zrovna v hřebčíně?"

"Jediné, co kdy dělala byla jízda na koni."

"To je jediný důvod?"

"Šéf má strach, že bez koní by si vzpomněla. A krom toho, ten hřebčín je vážně její. Odkázala jí ho vlastní matka."

"A to vážně nedělala nic jiného než jízdu?"

"Kromě normálního učení, především angličtiny, ne. Jezdí opravdu dobře a je to jediné, co v dětském domově opravdu milovala."

"Jak Sekce může vědět, kdo byli její rodiče, když je z děcáku?"

"To nevím. Dál už vlastně nevím nic."

"S kým bude cvičit?"

"S Michaelem, prozatím. Na boj jí potom dají k Juggenovi."

Keity tiše poslouchala, ale neslyšela toho moc. Věděla jen to, že jí Sekce dala něco, po čem na všechno zapomene.

Vrátila se k nim.

"Proč je Sekce 1 tak velká?" Zeptala se.

"Nerozuměla bys tomu. Je tu takových věcí, kterým nerozumí nikdo, kromě Šéfa." odpověděl Bircoff a nasadil si brýle.

"Brzy si zvykneš," řekl Waltr, "kdybys něco potřebovala, můžeš přijít za mnou." Pak se obrátil k Nikitě. "Kam půjdete teď?"

"Ukážu jí naše vybavení a představím lidi z Michaelova týmu. Pak půjdeme na místo, kde bude cvičit. Nakonec se máme hlásit u Šéfa a Madeline."

Waltr kývl. "Uvidíme se později."

Obě odešly. V polovině cesty k hlavní místnosti se Keity zastavila.

"Nikito, řekni mi, co se děje? Co po mně budou chtít? K čemu jsem Sekci 1 užitečná?"

"Neptej se, už jsem ti řekla, že…"

"Ne, chci to vědět. Nemůžu žít bez toho, abych nevěděla, proč vlastně žiju…"

Nikita se na ní podívala.

"Tak dobře," zašeptala a chytila jí za rukáv, "pojď za mnou."

"Budeš vyjíždět do akcí abys získávala informace a ničila jiné organizace."

"Jinak řečeno, budu zabíjet, abych přežila."

"Chápej to tak."

"Jsou v tom zapletený i nevinný lidi?"

"Většinou jich pár zemře."

"Je to prostě tak!"

"Když je Sekce tak chytrá na to, aby vypátrala jiné organizace, proč akce nepřipraví tak, aby z toho vynechala nevinný lidi?"

"To už není její starost."

"Ty ji hájíš?"

Nikita se zhluboka nadechla. "Ne, nehájím, ale ty, stejně jako já si budeš muset zvyknout. A zvykneš si, jinak zemřeš."

"Sekce 1 posílá na smrt tedy hodně lidí."

"Vyškrtne jen ty horší a jinak zemřou ti, kteří se sami neubrání. Mezi žádné z nich nesmíš patřit."

"Jak mám patřit mezi dospělý?"

Vyšly znovu na chodbu a stále mířily do centra prvního patra. Tam si Keity všimla muže, který stál v zaskleném výklenku u stropu.

"Kdo je to?" zeptala se.

"Šéf."

"Vypadá přísně."

"Nic moc ti o něm říct nemůžu. Když jsi dobrá v akci a párkrát mu dáš za pravdu, má tě rád. Jde mu jen o to, jak Sekce pracuje, ne jak se kdo cítí. Vždycky je nad věcí, ale má i své slabší stránky."

"Například?"

"Například Madeline."

Tohle Keity nemusel nikdo vysvětlovat, hned jí to bylo jasné.

"Co vlastně Madeline v Sekci dělá?"

"Mimo Šéfovu milenku vyslýchá zajatce. Jak jsi sama viděla, je to velice přitažlivá a atraktivní žena."

"Pro nic víc tady není?"

"Velice dobře dokáže odhadovat lidi."

"Jak, jako psycholog?"

"Takže se před ní nic neutají…"

"Nejen před ní. Sekce zjistí, co chceš udělat dřív, než si to stačíš pořádně promyslet."

"Jaká je šance, že podnikneš něco, o čem Sekce neví?"

"U agentů prvního stupně jedna desetina procenta."

"To znamená?"

"Z tisíce agentů prvního stupně se jednomu podaří oklamat Sekci."

"Kolik má Sekce agentů prvního stupně?"

"Přesně nevím, a krom toho, není to důležité."

Prošly několik místností s počítači a jinými přístroji, které Keity nikdy dřív neviděla, ani o nich neslyšela. Pak přešly k místu, které se hodně podobalo moderní tělocvičně.

"Tady tě vycvičí." řekla Nikita a dívka se kolem sebe rozhlédla.

"Co budou chtít abych uměla?"

"Ubránit se."

"Jak dlouho trvá základní výcvik?"

"Ten nejzákladnější rok, pokud budeš spolupracovat, pak začneš vyjíždět a dál tě budou cvičit průběžně."

"Kdy začnu chodit do školy?"

"Začátkem školního roku."

"A co je dnes za den?"

"Je pátého července tisíc devět set devadesát sedm."

"Co budu dělat do té doby?"

"Sekce tě seznámí se zákony, začneš cvičit a taky se budeš starat o hřebčín."

"O jaký hřebčín?"

"Vysvětlím ti to takhle, Sekce vymyslela že je Michael tvůj pravý otec a já nevlastní matka. Tvá matka zemřela, když jsi byla dítě a odkázala ti hřebčín, protože věděla, že by se o něj tvůj otec nedokázal postarat."

"Takže je ten hřebčín můj?"

"Doslova."

"Proč mi Sekce koupila hřebčín?"

"To já nevím."

Dívka svraštila čelo. Slyšela, co Nikita říkala Waltrovi s Bircoffem. Ten hřebčín je doopravdy odkázali rodiče, její vlastní rodiče. Proč jí Nikita lže? Protože musí? Ano, tak to bude. Ona musí říkat co jí dovolí Sekce. Nechtěla to nijak komplikovat a tak přikývla.

"Každopádně je to od Sekce milý. Ráda jezdim na koni."

"Jak to víš?"

"Vzpomínáš si na něco?"

"Ne, Sekce provedla vymazání paměti opravdu důkladně. Ale cítím, že na koni jezdit umím."

"Jak víš, že ti Sekce vymazala paměť?"

"To je ale hloupá otázka."

"Proč?"

"Očividně je vidět, že jsi napřed před ostatními."

"Říkalo mi to spoustu lidí. Nevím jak na to přišli…"

"Jak říkám, je to očividné."

"Tak očividné, jako tvůj cit k Michaelovi?"

"Proč?"

"Když se kolem sebe rozhlédneš na kteroukoliv stranu vidíš kamery."

"To znamená, že všechno, cos mi řekla slyšel Šéf?"

"Jsou i místa, kde kamery nejsou, ale je jich velice málo. Každopádně je to asi takhle. O nic se nesnaž. O každém tvém kroku ví Sekce."

"Ano, dobře. Už neřeknu nic, čeho bych později mohla litovat."

"Tak to bude nejlepší. Teď tedy znáš to nejhlavnější z toho, co znát potřebuješ. Půjdeme do Šéfovy kanceláře."

"Ukázalas jí vše potřebné?" Zeptal se Šéf.

"Ano," odpověděla Nikita.

"Jak to proběhlo?"

"Dobře."

"Byly nějaké problémy?"

"Ne."

Muž se podíval na Keity, "máš nějaké otázky?"

"Proč do vašich akcí zatahujete nevinný lidi?"

"Nikito, tohle si měla vynechat," řekl.

"Myslíte, že jde utajit něco, kvůli čemu vlastně existuje Sekce?"

"Dobře. Jestliže se chceš sama projít po Sekci, tak můžeš, ale prozatím by to nebylo k ničemu. Otisky tvé dlaně a oční panenky zaznamenají počítače až za dva dny. Teprve pak budeš moct jít tam, kde to mají přístupné běžní agenti pro boj Sekce 1. Dnes by ses ještě nikam nedostala. Nejlepší bude, když tě Nikita teď odvede zpět. Zítřkem pro tebe začne výcvik tělesný a duševní, tak si důkladně odpočiň. To je vše, můžete jít."

Autorka článku: Markéta Zelená
Další články od této autorky
Článek zaujal už lidí